rozhlasový pořad ***.......................................Bohdan Mikolášek (c)2022
***
Po pětadvaceti letech zpiva na téhle nahrávce - tehdy 12-ti letý syn- také Bohdan a i od te nahravky uteklo dalších deset roků.
Jediné, co v té tekutině času zůstavá jsou vánoce – i po dvou tisici let jsou v našem chlívu a jeslích nedospělosti - vždy opět novorozené.
Vánoce jsou jenom jedny znovu - stačí je jako figurky z Betlému jednou za rok vyndat z krabice,
oprášit a postavit na jejich mista v musicalu.
Napsal jsem tehdy jednu vánoční písničku a myslel, že už žádnou další vánoční, natož lepší nenapíšu a psal radši o počasí
– nebo že by i v takové písničce bylo něco vánoc?
Svíčka se rozsvítí, jiskry se rozprskají a i ten nejhorší pesimista si pamatuje jak zvonek začal cinkat a ne to, jak zmlkl.
Kalendářní rok bilancuje a co se z posledního umele, to aby se ještě stačilo prodat – než bude konec -
Světla ubývá, obsah železa v nervech klesá – a aby se to rýmovalo: „ na dárky úsměvu na lících / jen papír balicí čeká / a pokoj a mír na sebe štěká / jako dva malí alíci“
Ta naše kultura křesťansko evropská – jako by bez té tmy a tmářství nemohla být – čert i anděl chodí zásadně v noci – nejen noc Svatojanská - i Vánoce jsou noce – i Velikonoce – a ze všech mší je nejhezčí ta půlnoční.
Před rokem touhle dobou jsem byl na zájezdě v Egyptě – to, co z jejich náboženství zbylo, jsou jen impozantni ruiny pro turisty a zbytek zaplavila Asuanská přehrada –vedle pár ptáků a krokodýlů byl jejich hlavní bůh slunce – slunce zůstalo, ten bůh nějak už není, - ale přesto tolik tisíc let žádné jiné náboženství nevydrželo – možná, že bylo i docela lidské – na tom největším výsluní byl nakonec bůh-člověk, to jest faraon.
Vrátil jsem se rád zpět na naši faru – z toho slunného orientu do našeho zoxidovaného oxidentu – jen jsem si všiml, ze zde bez té tmy nějak nemůžeme být. Navzdory různým dobám „osvícení“ se hrdě před našimi turisty oblékáme do krojů z doby „temného středověku“
A přesto se vánoce pojí s tím vším, co svítí, co se třpytí, blýská, září – radost, zpěv, překvapení, obdarování, zasnění, láska, mír, zvonění, cinkání, hvězda, hvězdy, svíčky, prskavky, sklo, stříbro a jiná rozjasnění...
Světlo je krásné – jen prosím ať to nezkazíte – víte, proč se říká, že je na stěně vypínač a ne zapínač? – zkuste si na vánoce v pokoji najednou naplno rozvítit – bude po světle!
Děti vánoce nemají, ale těší se na ně. Trpělivě vystřihují okénka v kalendáři – říká se tomu adventní kalendář.
Slovo advent se v našich končinách vesměs konzumě-atheistických moc nepoužívá
Jsme zvyklí, že je v čekárně na dveřích napsáno – VCHOD a z druhé strany VÝCHOD – děti mají ještě PŘÍCHOD.
Advent je vlastně to samé, jen se to napíše latinsky. A hned nám to zní nějak moc nábožensky.
Když jsem řekl, že mám novou adventní písničku – hned mě s tím z Radiožurnálu nekřesťansky poslali do křesťanského církevního vysílání.
Řekl jsem jim, že vánoce byly ještě dřív než křesťanství a že ten osel a vůl nakonec vůbec v novém zákoně nejsou – všechno to otvírání bran, příchod krále pokoje který překová meče na pluhy a naučí se neučit válce, to dítě co se narodí mladé ženě, co na sebe vezme naše starosti – to je například vše v knize jednoho proroka Jezaiáše.
Na to mi řekli, že na tom křesťanském vysílání mají jednou týdně okénko pro židovské vysílání. Řekl jsem, že to udělám rád, ale že na to mám spoustu času - protože židovský mesiáš stále ještě nepřišel – stále se na něj čeká – možná stejně jako křesťané na jeho druhý příchod (možná to bude ten stejný...) – možná se na něj těší tak, jako děti na vánoce.
Že by na Radiožurnálu už nic nečekali, na nic se netěšili?
A tak jsem tu písničku napsal těm dětem – novou, zcela adventni písničku. Je o očekávání, o rozdíl mezi tím – něco mít – a mít se na co tešit.
Herodesovo církevní vysílání se bálo o ztracenou sledovanost, Augustus pří podivanou na kometu začal vybírat televizní poplatky a ti moudří z východu měli sice satelitový příjem, ale taky to o několik dní propásli a stihli to až na tři krále.
Ti, kterí tam tehdy byli, tam byli protože byli v očekávání a těšili se i když vysílení.
A tak první vysílání vánoc
nebylo z kostela ale z pastvin.
A tak se těště, nezamykejte, nestahujte rolety,
vánoční pokoj muže nastat i doma v pokoji:
Nebojte se nechci se připojit – kritika konzumni stranky vanoc, je jeji nejlepší propagace – naopak chci tuhle soutěž ukončit jedním zajímavým zážitkem.
Vím totiž o jednom městečku, kde jsou vánoce celý rok.
V Izraeli, v Palestině, v poutním městečku Betlémě.
Ta celoroční slavnost nepřetržitého prodeje svatých obrázků, figurek z olivového dřeva, voda z Jordanu ve zkumavce, světla a svíčky všech forem a velikostí
– ty svíčky, když se na chvíli přiloží ke zlaté hvězdě,
– která tam od té doby zůstala na zemi ve výklenku té pastýřské jeskyně,
– ty se pak v Plzni, Ostravě, Brně či v Pardubicích rozzáří ...možná se třemi z.
–
Myslel jsem při naší první návštěvě Izraele, že mi, coby nesvatému evangelíkovi tenhle katolický obchod a nekonečný jarmark zaručeně svatých souvislostí bude vadit – ale naš turistický průvodce mě překvapil – neříkal „tady to bylo“ – ale „tady například se mohl Ježíš narodit“ Když na nějakem místě bylo plno, obsazeno – zavezl nás na jiné místo a řekl – tady by to například také mohlo být“
Naopak mi tenhle způsob zacal být evangelicky sympatický.
Když například tehdy – tu – i tam
Tak proč ne i – tu – i tady – a dnes.
Proč nepostavit Betlém třeba i v Třebechovicích...
Proč nenapsat novou vánoční písničku!
Byl jsem právě, letos na podzim, na hudebním výletu do ČR – zase jako vloni na několi míst s mým novým písničkovým pořadem „Cestacíl“ vesměs po evangelických kostelích, dle mé rodinné příslušnosti.
Písničkáři jsou se svojí kytarou a vlastnoručně upečenou písničkou vetšinou solisté a i když tak mohou osobně oslovit i celé davy, zůstavají tak trochu solo, sami.
Zpívání v kostele mám spojené ale s tím, že se vezme do ruky zpěvník, vyčká se až varhaník najde toninu a hromadně s celým shromážděním se spusti do zpěvu.
Co by dítě vyrostlé v tatínkvých kostelních lavicích mám samozřejmě vztah ke sborovemu zpěvu – myslím, že i dnes právě při vší té svobodě, že když se najde pár lidí, kteří otevřou ústa stejným slovem a stejnou harmonií, je to docela léčivý zážitek.
Ještě léčivější na starosti dospělých je zpěv dětský.
Děti, tak jako ryby a ptáci se v hejnu přestanou bát a pustí se do toho – až se to nemůže neposlouchat
Když jsou děti v kolébce sami tak buď spějí nebo pláčou – to je sice také k nepřeslechnutí - ale když se děti sejdou v malém či větším klubku – v tom se už nedá hromadně plakat – možná jen hlučet a rámusit – když někdo přijde a naučí je písničku – pak to „společno“ je tak rozzáří a sami se jen překvapením rozhlíží jak se tóny odráží od stěn a úsměvů dospělých.
viz vzpominka jak začal letošní rok 008
link: http://mikolasek.cz/story/betlem/index.htm