I. 4
Vystoupí Kleon, guvernér v Tarsu, jeho žena [Dionýza] a další.
Kleon Dopřejme si, má Dionýzo, klid
a vyprávěním o neštěstí jiných
se snažme zkonejšit svůj vlastní žal.
Dionýza Dmýcháním přece oheň sfouknout nelze;
kdo kope horu, aby nečněla,
hned vedle druhou - vyšší - udělá.
Podobně se to má i s naším žalem;
neštěstím ostatních ho nezmenšíš:
když klestíš mlází, roste ještě výš.
Kleon Ach, Dionýzo!
A bolest vždycky přinutí náš jazyk
až k nebi vykřičet náš temný žal -
to aby z dřímot probrali se bozi
a zbavili nás našich velkých běd.
O naší strázni chci teď vyprávět:
co neřeknou má slova, dopoví
můj pláč.
Dionýza Můj pane, ať je po vašem.
Kleon Představ si Tarsus, město, v kterém vládnu,
kvetoucí město, město hojnosti,
město, v němž co je bída, nikdo neví,
to město věží modlících se k nebi,
město, kde každý cizinec jen žasne,
město tak krásně oblečených žen,
jak jedna druhé zrcadlem by byla,
město, v němž prohýbá se každý stůl
a hýří hojností, až uhranul
by zrak ten pestrý gejzír blahobytu -
a chudobu tu nikdo nezná ani:
již jen to slovo budí pousmání.
Dionýza Takový vskutku byl náš Tarsus kdysi.
Kleon Jak mocní bozi změnili náš život!
Ta ústa, která dosud měla všechno,
co dát jen může země, moře, vzduch,
teď zejí prázdnotou jak zpustlé domy
a mlsné jazýčky, jímž předloni
nejlepší lahůdky dost nechutnaly,
teď úpěnlivě prosí o kus chleba.
Matky, co kdysi hýčkaly své děti,
teď požírají svoje robátka.
Jak ostré zuby mívá krutý hlad:
z manželů jeden musí život dát,
aby ten druhý o chvilku žil déle.
Všude jen sténá pláč a chroptí smrt:
když jeden padne, druhý nemá sil,
do hrobu aby ho pak uložil.
Nemám snad pravdu?
Dionýza Dosvědčuje to
náš vpadlý zrak i naše bledé tváře.
Vystoupí Leonin.
Míří k nám, pane, silná flotila;
Leonin
Kleon Čekal jsem to.
Neštěstí nikdy samo nechodí,
vždycky si s sebou vodí dědice.
Nějaký sousedící stát k nám vpadl,
využil naší zuboženosti,
nalodil vojsko a teď nás chce srazit -
nás, co už dávno na kolenou jsme!
Leonin ty lodě nám na bílých vlajkách přivážejí mír
a neplují k nám jako nepřátelé.
nebo vyrobim jestekratsi tarsus znelku... jen "ta dap ta da.."
Kleon Nevěřím ti, ač věřil bych ti rád:
překrásné řeči dovedou jen lhát.
Ať je to jak chce, není proč se bát:
nic horšího než smrt nás nepotká
a mrtví skoro jsme, tak co?
Kleon Ať je nám vítán, přináší-li mír,
na válku stejně nemáme už sil.
Vystoupí Perikles
Perikles Převzácný pane, slavný vládce Tarsu,
O vašich útrapách jsme slyšeli
už dřív, teď viděli jsme je, a zblízka!
Nejdem k vám násobit váš těžký žal,
spíš vašim srdcím chceme ulevit. _
A naše lodě nejsou těhotné
krvavou řeží jako trojský kůň:
obilí vezou, jehož vám je třeba,
hladomor končí - budete mít chleba.
[Kleon, Dionýza a padnou na kolena a pláčí.]
Nechť ochrání vás řečtí bohové!
Kleon Budem se za vás modlit.
Perikles
Nechceme uctívání, ale lásku,
přístřeší pro sebe a pro své lidi.
Kleon Kdyby vám tohle někdo odepřel
a splácel vaši štědrost nevděkem -
stihne ho kletba pozemská i boží!
Doufám, že k tomu nikdy nedojde.
Princi, buďte vítán v naše městě
Perikles To přivítání u srdce mne hřeje -
snad se tu na mne štěstí pousměje.
Odejdou.