(Rozhovor s Bohdanem Mikoláškem - Jitka Voglová 2018)

Nejhlasitěji promluvil právě Tichem, písní, kterou napsal po smrti Jana Palacha a kvůli níž pak byl sám na mnoho let umlčen. V ní zpíval o tom, že zemřel živý člověk, aby mrtví mohli žít. Bohdan Mikolášek je básník, hudebník a písničkář, jehož slibně nakročenou kariéru přerušila socialistická normalizace. Nesměl už vystupovat v televizi ani v divadle Semafor, jeho žena Jana, dnes farářka, byla vyhozena z teologické fakulty a dostudovat mohla až poté, co se dostatečně sblížila s dělnickou třídou (od svého muže a jeho tvorby se ale nedistancovala. Proto i pro další její další postoje neměla vyhlídky na státní souhlas jako farářka a Bohdanův zákaz - hlavně za odmítnutí „spolupráce“ trval na všech koncích českého světa.  Říka o tom: „Odejít třeba na konec světa byla naděje, ne se někde mít, ale někde mít možnost „práce“  v podmínkách svobodnějších. A ze stejných důvodů má smysl se ted naopak vracet – i to co se děje ted a je co hlídat – je opravdu svobodnější.“ 
Na jaře roku 2018, kdy se začala náměstí bývalého Československa znova plnit lidmi, kteří už nesnesli to množství lží a špíny, byl jedním z prvních, na koho jsem si vzpomněla, a nebyla jsem sama.
Platí to u Palacha i u Mikoláška, u Kubišové, u pátera Toufara i novináře Kuciaka a u mnoha dalších, kteří přišli buď o život, nebo o něco důležitého v něm, protože jim víc záleželo na čemsi, co je samé přesahuje. Zdá se mi, že to, co mohlo před lety v kulisách nesvobody vypadat jako prohra a zbytečná oběť, dává časem stále těm obětím větší smysl a mnohým z nás znovu živou naději. Není v tom aspoň otisk velikonočního příběhu?
Bohdan Mikolášek pochází z rodiny evangelického faráře Adriana Mikoláška. Dětství trávil nejdřív na Kolínsku, pak na Vysočině, poté v Praze. Do chalupy v Pusté Rybné nedaleko Poličky se dodnes široká rodina Mikoláškova sjíždí a při různých příležitostech spolu sourozenci muzicírují, aby zavzpomínali na dobu, kdy měli vlastní kapelu.
Potkali jsme se ve Sněžném, při společném zpívání jeho skladeb Zde není a Otvírejme brány na dvou vystoupeních v kostele. A pak asi po deseti letech – na facebooku, komunikačním prostředí dnešních mládežníků. A tudy vedli rozhovor, který je někdy možná trochu víc poetický. (Poznámka – když v něm Bohdan Mikolášek říká „u nás“ nebo „doma“, nemyslí tím většinou Švýcarsko.)

 

 

.“.... Tak tady před vámi znovu stojím
nejlepší květiny kvetou na hnoji
a toho dnešního jen málo se bojím
....  Znovu kabáty dají se přešít
a jen to – normální – dovede přežít

A tak se těšit budu až zase se bude vracet
Ta –normální- normalizace!“ 

 

Ovšem ten hlavní rozdíl v pojetí demokracie je, že neslouží primárně k boji, vítězství jednoho nad druhým, ale že slušní občané se sejdou, aby se dohromady dohodli na společném řešení, které bude vyhovovat nejvíce lidem. Proto i když jedna strana vyhraje, většinou nabídne nějaký ústupek.
Může se stát, že je hlas populistů a prapor vlastenectví tak mocný, že vzbudí iniciativu k omezení přílivu cizinců, jak se to stalo ve Švýcarsku. Jenže, když si pak Švýcaři spočítali, že by je vedle ostudy čekal úbytek potřebné pracovní síly a možností vzájemných obchodů, tak nastala známá útěcha demokracie, a vznikla nová iniciativa, která tu první vyrušila.


 


Hlasování o veřejnoprávní televizi bylo něčím, co – téměř českým způsobem emocionálně rozhýbalo společnost. Jako většina hlasování šlo o prostředky t.j. o veřejné peníze. Státní televize je samozřejmě trnem v oku žárlivým soukromým podnikatelům, ale i pro ne politické, ale všeobecné postoje, které si jinak soukromé nakladatelství hlídá politicky tak aby vlastník sám rozhodoval jak pomoct vlasti.
Zastávat se lidských práv, menšin, regionů, kultury, náboženství, světových názorů .. s neutralitou, s korektností a mít v té linie po celém světě svoje kvalitiní zpravodaje a většinou v klidu bez jakoby povinnosti investigativních odvah. Na tom se moc nevydělá
a ne všichni by za to extra platili .. za fotbalové utkaní mozná  ...
Samozřejmě nevypadá moc neutrálně, když po Trumpových volbách všichni tv moderátoři několik dalších dní hlásali jakoby náhodou v černém saku, svetru, sukni, šále... 
Atrakce s tím neplatit ty „tam nahoře“ - ty nesmyslné poplatky – po velké společenské mobilizaci .. na 77procent NEVYŠLO.. 
Veřejnost 77 procenty hlasů rozhodla, že i za cenu poplatků si nechce vzít to švýcarské, tedy že veřejnoprávní není proti nám, ale že je naše.

„Divíš se krásám, jak je jich zem plná
pak práskne hrom a sám – jen rozhlasovým vlnám
ten nečas vyčítáš.“

 


Ve Švýcarsku nás dobře přijali. Já jsem své inženýrství pověsil na hřebík, a kde mohl, jsem pomáhal. S malými dětmi, v domácnosti, později jako sbormistr a varhaník.
O tom, jestli je někde lépe či není, nebylo třeba uvažovat. To, čeho jsme nabyli, se nikdy nemohlo vyrovnat tomu, o co člověk na jiných rovinách přichází, navíc v době, kdy nikdo neměl ani zdání, že se za krátkých sedm let rozhrne železná opona.
První návrat byl už v prosinci 89 - moje písničky nikdy neodešly.
A i když Jana právě v lednu 1990 byla zvolena na prestižní místo z jednoho z největších Curyšských sborů, vedla její první cesta na Synodní radu, se nabídnout. Synodní jí tehdy řekl: jsme hrdí na práci našich lidí v zahraničí – možná právě z toho místa nám pomůžete víc.
A tak jsme s dětma, které tam vyrostly, vystudovaly, mají tam své rodiny a chtějí se o nás starat, zůstali napůl a napůl jsme se vrátili do Prahy. Jako má byt většinou několik místností – snažím se Janě vysvětlovat, že tak to je s těmi našimi místy. Vždy se ale někde zabydlí a pak zase přesun geografický i emocionální.
Na rozdíl od předchozích, při posledních prezidentských volbách pro nemoc chyběly naše dva hlasy. Ve smutku nad výsledkem volala Jana do Čech. Hned stálo na Facebooku: „A teď i přátelé sem přestanou jezdit.“ „Právě teď budeme jezdit častěji,“ odpověděla obratem.

„... jestli se vítr obrátí a já se zpátky nevrátím
půjdu pěšky na vrchol Sněžky – a z výšky na tě zamávám...“

 


„.
..Na palebné čáře viděl jsem lháře, co lži jako povely křičí
lhát, že vše se jen cvičí ... a strážní věž, ze které vídí
každý kdo oči má, jen že se stydí říct, že ty terče maj podobu lidí....“

Když se ale lidi sejdou živě, je to něco jiného.
Přijal jsem pozvání na řadu akcí a demonstrací. Byl to pro nás velký zážitek – ne kvůli textům na transparentech, ale tím ovzduším toho společenství.
Něco, co my známe z atmosféry i společenství kostelního.
Dobře, že to je možné... a až bude jednou dobře – dobře že to nebude potřeba…
Čas:  „jednou jedna je jedna, snad jednou to bude víc
snad vrátí se jaro z nedohledna – zatím je venku zima – jinak nic.“