(Rozhovor s Bohdanem Mikoláškem - Jitka Voglová 2018)

Nejhlasitěji promluvil právě Tichem, písní, kterou napsal po smrti Jana Palacha a kvůli níž pak byl sám na mnoho let umlčen. V ní zpíval o tom, že zemřel živý člověk, aby mrtví mohli žít. Bohdan Mikolášek je básník, hudebník a písničkář, jehož slibně nakročenou kariéru přerušila socialistická normalizace. Nesměl už vystupovat v televizi ani v divadle Semafor, jeho žena Jana, dnes farářka, byla vyhozena z teologické fakulty a dostudovat mohla až poté, co se dostatečně sblížila s dělnickou třídou (od svého muže a jeho tvorby se ale nedistancovala. Proto i pro další její další postoje neměla vyhlídky na státní souhlas jako farářka a Bohdanův zákaz - hlavně za odmítnutí „spolupráce“ trval na všech koncích českého světa.  Říka o tom: „Odejít třeba na konec světa byla naděje, ne se někde mít, ale někde mít možnost „práce“  v podmínkách svobodnějších. A ze stejných důvodů má smysl se ted naopak vracet – i to co se děje ted a je co hlídat – je opravdu svobodnější.“ 
Na jaře roku 2018, kdy se začala náměstí bývalého Československa znova plnit lidmi, kteří už nesnesli to množství lží a špíny, byl jedním z prvních, na koho jsem si vzpomněla, a nebyla jsem sama.
Platí to u Palacha i u Mikoláška, u Kubišové, u pátera Toufara i novináře Kuciaka a u mnoha dalších, kteří přišli buď o život, nebo o něco důležitého v něm, protože jim víc záleželo na čemsi, co je samé přesahuje. Zdá se mi, že to, co mohlo před lety v kulisách nesvobody vypadat jako prohra a zbytečná oběť, dává časem stále těm obětím větší smysl a mnohým z nás znovu živou naději. Není v tom aspoň otisk velikonočního příběhu?
Bohdan Mikolášek pochází z rodiny evangelického faráře Adriana Mikoláška. Dětství trávil nejdřív na Kolínsku, pak na Vysočině, poté v Praze. Do chalupy v Pusté Rybné nedaleko Poličky se dodnes široká rodina Mikoláškova sjíždí a při různých příležitostech spolu sourozenci muzicírují, aby zavzpomínali na dobu, kdy měli vlastní kapelu.
Potkali jsme se ve Sněžném, při společném zpívání jeho skladeb Zde není a Otvírejme brány na dvou vystoupeních v kostele. A pak asi po deseti letech – na facebooku, komunikačním prostředí dnešních mládežníků. A tudy vedli rozhovor, který je někdy možná trochu víc poetický. (Poznámka – když v něm Bohdan Mikolášek říká „u nás“ nebo „doma“, nemyslí tím většinou Švýcarsko.)

• Sleduješ politickou a společenskou situaci v Česku ze Švýcarska? Jak to z té dálky vypadá?
  
  Jinak než zblízka. Doma hodně emoce, principy, nadpisy, jména – zvenku potřebný nadhled dávající souvislosti okolního světa, ale i ztrácení se. Průvan toho, co se děje okolo, k nám proudí z celého světa.
  Je ale potřebí oboje – to naše specielní – a toho bych mohl vyjmenovat řadu a na většinu se doma těšíme a venku postrádáme: kreativita, náruživost až idealismus - navzdory protestantismu jednoho proti druhému, kde tábory Sparta / Slavie zneužije ten třetí – U Lipan, u voleb…
  Právě naše poloha ve středu Evropy není naše samostřednost, ale patří do souvislostí.
  Letos se všemi výročími. Kdo chce, vidí právě ten pohled z vnějšku na takovou zem, kterou stojí za to mít rád - Masarykovi z Ameriky nebo jeho synovi pohledem a postoji v Anglii.  I deset let naší rodinné situace po mém zákazu jsme doma rádi vydrželi – v době, kdy jsme cítili právě tu solidaritu zvenku. Krajané, kteří po letech 1948 a 1968 zklamaní, rezignovaní odešli a i dnes vidí z dálky ledacos kriticky, stejně před tím „zbytkem celého světa“ na to „doma“ nedají dopustit.
  
  „Domů domů domů zpátky
  vzduchem lítaj od píva zátky
  Domů domů domů zpátky
  jedině tam, tady zboural jsem stan“

• Máš z něčeho obavy?
  
  Ze lhostejnosti, ztráty zájmu a motivace k solidaritě „západu“. Jen politování nestačí.
  Naše velikost je možná nepatrná, ale naše poloha na mapě i v historii ukázala, že zanedbat to, co se děje u nás, není maličkost a má následky. Pár českých hlav na špalku stálo Evropu třicet let nesmyslné války – mír v Sudetech stálo největší ostudu lidstva v minulém století.
  Těšil jsem se na výročí „Pražského Jara“. Zapnul jsem televizi, když inzerovali pořad k výročí roku 1968. Viděl jsem zatím čtyři. Ani v jednom nebylo zmíněno Československo ani „Pražské jaro.“
  „Dům, kde bydlí láska
  je v ulici kde se svítí
  Je vysoko je i nízko, kde lidé jsou si blízko...“

• Po posledních volbách u nás jsem si všimla, že hodně tvých příspěvků na facebooku, smutně vtipných poznámek či básní nějak reflektovalo to, co se u nás děje, s odkazem na pražské jaro a začátek normalizace. Připomíná ti dnes něco tu dobu?
  
  Těšil jsem se, že vydám novou CD „68“ vesele i kriticky. Kdo zažil tu dobu, přál by i dnes lidem to tehdejší pozitivní nadšení – z toho špatného k tomu lepšímu. Samozřejmě jsme s naším idealismem ze sebe udělali v dějinách párkrát „vola“ – ale jak to mám v jedné písničce - i ten osel a vůl byli při těch Vánocích. A i když jednou za čas – rádi vzpomínáme a s dětma stojí za to se chvíli těšit.
  Ve srovnání s uspořádaným ale většinou nudným Švýcarskem je jedním z rozdílů společenského pohledu na politiku právě ten humor. Ale ten přejde, když vidíš, jak si lidé znovu volí aparát, který do nich bude bušit, a slaví tytéž ne s reformou, ale s potvrzením vítězných únorů.  Ale některá jara jsou opožděnější – a nějak tuším, že se letos ještě ohřejeme.
  „.. a jako to tažné zvíře, zůstanu v dobré víře
  že všechno další utáhnu unesu
  k nejlepším vyhlídkámJ – na kraji útesuL“
  

• Myslíš, že se může normalizace zopakovat?
  
  Ten název je tak rafinovanej, že ho lze použít arogantně na cokoliv nenormálního.
  Používá se vždy dobách, kdy nic normálního není.
  Proto drze na závěr mé jedné životopisné písně – naopak po normalizaci toužím. Ale po té mojí, s vírou v „normální lidi“, kteří právě u nás převálcovaní historií a politikou si udrží tu lidskou normálnost. Pro slovní hříčky je to hračka.

.“.... Tak tady před vámi znovu stojím
nejlepší květiny kvetou na hnoji
a toho dnešního jen málo se bojím
....  Znovu kabáty dají se přešít
a jen to – normální – dovede přežít
A tak se těšit budu až zase se bude vracet
Ta –normální- normalizace!“ 

• Jak je to vlastně ve Švýcarsku s populisty? Mají tam možnost prosadit se lidé typu Babiše, Zemana, Okamury či Ondráčka?
  
  Mají – protože demokracie je metoda, kdy kvantita může vyhrát nad kvalitou – ale má i druhou vlastnost - že při dalším hlasování se můžeme stejnou metodou bránit.
• A odpověď z poslední doby: Jeden z politiků – něco jako Berlusconi nebo Babiš - tu je celou dobu úspěšným podnikatelem a ejhle majitelem řady médii a nakladatelství. A má peníze na to polepit celé Švýcarsko billboardy s obrazem, jak drahá vlast zarůstá mešitami či jak ruka zloděje si posluhuje původně křesťanským křížem. Mezitím levičáci bojují za přijetí uprchlíků a tajně je ukrývají v kostelích… Jenže tyhle hrátky jdou často mimo samotné uprchlíky a jsou vlastně součástí vnitřní politické tahanice. Ale jako všechno švýcarsky důsledné – vše jde natolik pomalu, opatrně a korektně, že je to nakonec v určité rovnováze – až v míru. Tato láska k tradici způsobila například i to, že hlasovací právo žen se na celostátní úrovni prosadilo až v roce 1971 a na obecní úrovni vydržela poslední vesnice hlasovat bez žen u plotny až do roku 2002.

Ovšem ten hlavní rozdíl v pojetí demokracie je, že neslouží primárně k boji, vítězství jednoho nad druhým, ale že slušní občané se sejdou, aby se dohromady dohodli na společném řešení, které bude vyhovovat nejvíce lidem. Proto i když jedna strana vyhraje, většinou nabídne nějaký ústupek.
Může se stát, že je hlas populistů a prapor vlastenectví tak mocný, že vzbudí iniciativu k omezení přílivu cizinců, jak se to stalo ve Švýcarsku. Jenže, když si pak Švýcaři spočítali, že by je vedle ostudy čekal úbytek potřebné pracovní síly a možností vzájemných obchodů, tak nastala známá útěcha demokracie, a vznikla nová iniciativa, která tu první vyrušila.

• Jak reaguje švýcarská veřejnost na odhalenou lež či podvod nějakého společensky či politicky významného člověka?
  
  Jedna – konečně žena v Bundesrátu – vynesla podniku svého manžela důležitou informaci, aby mohl včas podniknout nějaké kroky -  a letěla OKAMŽITĚ. Nejen z funkce, ale i z politiky.
  V jednom městě nebyl zvolen do obecní rady politik, který zapomněl doma prý tašku na schůzi, proto jel osmdesátikilometrovou rychlostí, což je už trestné. A trestaný člověk přece v politice být nemůže.
  Když jsem i jako varhaník přebíral diplom – jako zaměstnanec církve (v CH i státu) akceptuji, že moje zaměstnání je vázano na příkladný morální život – i v soukromí.

• Ve Švýcarsku se nedávno uskutečnilo referendum o koncesionářských poplatcích pro veřejnoprávní televizi. Lidé v něm řekli, že poplatky zrušit nechtějí. Dovedeš si představit, že by se podobné referendum konalo dnes v Česku? A vůbec, je pravda to, co u nás zaznívá, že Švýcaři jsou na referenda mnohem vyspělejší?
  
  Na tabulku mýthů a skutečností o Švýcarské demokracii by bylo třeba celou přednášku.
  My (Češi) nejsme nedospělí ani nejsme „tak na začátku“.  Jsme jinde.
  Také teď vybírám věci pozitivní na povzbuzení ..jsou i jiné.

Hlasování o veřejnoprávní televizi bylo něčím, co – téměř českým způsobem emocionálně rozhýbalo společnost. Jako většina hlasování šlo o prostředky t.j. o veřejné peníze. Státní televize je samozřejmě trnem v oku žárlivým soukromým podnikatelům, ale i pro ne politické, ale všeobecné postoje, které si jinak soukromé nakladatelství hlídá politicky tak aby vlastník sám rozhodoval jak pomoct vlasti.
Zastávat se lidských práv, menšin, regionů, kultury, náboženství, světových názorů .. s neutralitou, s korektností a mít v té linie po celém světě svoje kvalitiní zpravodaje a většinou v klidu bez jakoby povinnosti investigativních odvah. Na tom se moc nevydělá
a ne všichni by za to extra platili .. za fotbalové utkaní mozná  ...
Samozřejmě nevypadá moc neutrálně, když po Trumpových volbách všichni tv moderátoři několik dalších dní hlásali jakoby náhodou v černém saku, svetru, sukni, šále... 
Atrakce s tím neplatit ty „tam nahoře“ - ty nesmyslné poplatky – po velké společenské mobilizaci .. na 77procent NEVYŠLO.. 
Veřejnost 77 procenty hlasů rozhodla, že i za cenu poplatků si nechce vzít to švýcarské, tedy že veřejnoprávní není proti nám, ale že je naše.

„Divíš se krásám, jak je jich zem plná
pak práskne hrom a sám – jen rozhlasovým vlnám
ten nečas vyčítáš.“

• Liší se v něčem švýcarská církev od té naší? A tamní evangelíci od těch českých?
  
  Ve Švýcarsku má každý kanton svoji církev – ta Curyšská je –dobrovolně - stále státní a, tak jako ty televizní poplatky, ani několik hlasování ji od státu neoddělilo. Proto – jako vojsko, policie, sport a kultura má nárok na podporu nejen z církevních daní, ale i z daní celkových, a to i z daní firem a podniků a státního hospodaření. I když skutečně do kostela chodí jen pět procent z těch přihlášených, má církev kredit na cosi přeci jen prospěšného (tlaky z různých stran na opak ale přibývají).  V Ženevě je církev na státu nezávislá a zápasí o ekonomické přežití.
  Curyšská reformovaná církev – vyznání, liturgie, spojení s civilním životem v obci – je pro českého evangelíka přijatelná – právě proto, že je státní, je otevřená pro všechny, i pro různé akcenty. Když jsme přišli, měl sbor za sebou jednu éru, které říkají liberární – vše je volné, místo taláru svetr, místo biblického textu článek z novin, podezření z levičátství...
  Když Jana (manželka) přišla, myslela jedna evangelikální skupina, že je „jejich“, protože káže na texty z Bible. Byla „svoje“, otevřená pro všechny, což pro nás bylo důležité.
  Následky demokratického nároku každého na to své, i na víru, i na pravdu jsou ve Švýcarsku četné. Neutrálně tam vedle sebe žijící skupinky až skupiny, hrdé na své nebeneinander - to mírumilovné „vedle sebe“. To, co jsme je tam občas naučili - Jana z kazatelny a já s muzikou, bylo i to miteindander, tedy „spolu“, ze kterého se nakonec s námi radovali.
  Tyhle zážitky jsme si odvezli z té doby jako úspěch naší „české misijní služby ve Švýcarsku.
  
  „Celý širý svět – úzká lávka je, úzká lávka je
  Jen to jedno, jen o jedno jde – nemít strach a jít“
  
  

• Proč ses vlastně natrvalo nevrátil z emigrace? Zůstáváte ve Švýcarsku, protože se tam žije lépe? Nebo jde spíš o to, jak to vypadá tady?

Ve Švýcarsku nás dobře přijali. Já jsem své inženýrství pověsil na hřebík, a kde mohl, jsem pomáhal. S malými dětmi, v domácnosti, později jako sbormistr a varhaník.
O tom, jestli je někde lépe či není, nebylo třeba uvažovat. To, čeho jsme nabyli, se nikdy nemohlo vyrovnat tomu, o co člověk na jiných rovinách přichází, navíc v době, kdy nikdo neměl ani zdání, že se za krátkých sedm let rozhrne železná opona.
První návrat byl už v prosinci 89 - moje písničky nikdy neodešly.
A i když Jana právě v lednu 1990 byla zvolena na prestižní místo z jednoho z největších Curyšských sborů, vedla její první cesta na Synodní radu, se nabídnout. Synodní jí tehdy řekl: jsme hrdí na práci našich lidí v zahraničí – možná právě z toho místa nám pomůžete víc.
A tak jsme s dětma, které tam vyrostly, vystudovaly, mají tam své rodiny a chtějí se o nás starat, zůstali napůl a napůl jsme se vrátili do Prahy. Jako má byt většinou několik místností – snažím se Janě vysvětlovat, že tak to je s těmi našimi místy. Vždy se ale někde zabydlí a pak zase přesun geografický i emocionální.
Na rozdíl od předchozích, při posledních prezidentských volbách pro nemoc chyběly naše dva hlasy. Ve smutku nad výsledkem volala Jana do Čech. Hned stálo na Facebooku: „A teď i přátelé sem přestanou jezdit.“ „Právě teď budeme jezdit častěji,“ odpověděla obratem.

„... jestli se vítr obrátí a já se zpátky nevrátím
půjdu pěšky na vrchol Sněžky – a z výšky na tě zamávám...“

• Jak často jezdíš do Česka? Míváš tu i koncerty? Kde tě můžeme slyšet?
  
  Do Česka jezdím právě tak často, jak tu mám koncerty.
  To cestování s přibývajícími letokruhy má jistě i jednou své meze – ale letos s vybídkou biblicky zmíněných mantinelů jako je sedmdesátka mám v radostném úmyslu ledacos podniknout.
  Ted máme i s Janou za sebou dva pořady na Semilsku, v květnu v Novohradských horách – v červnu 16.6. v Praze, 22.6. na Vsetíně a 24. 6. s mým pořadem Cestacíl na Hrubé Lhotě u Karafiátových Broučků. V polovině srpna už několik souvislostí samozřejmě se srpnem 68. Třeba se mi to podaří dát nějak na vědomí. Těším se.
  
  ...Missa primavera 68:
  „Ano Domini sextaginta octo ..pax in excelsis ..et coeli in terra et amor!“

• Skládáš nové písně? Z facebooku to vypadá, že ano.
  
  Ano, mám spíš problém písně neskládat. 
  Ale i naprostou většinu mých dříve složených věcí – bych mohl prezentovat jako nové – a některé naopak znějí nově  - jako teď, když mohu zazpívat tomu uniformovanému, „jen“ povely provádějícímu žumpaři s obuškem ...  jak jsem také jako dvacetiletý nejen v písni ale i na ostro na střelnici odložil nabitý samopal – protože terče byli lidi.

„...Na palebné čáře viděl jsem lháře, co lži jako povely křičí
lhát, že vše se jen cvičí ... a strážní věž, ze které vídí
každý kdo oči má, jen že se stydí říct, že ty terče maj podobu lidí....“

• Určitě jsi zaznamenal jedno drobné vítězství českých občanů, kteří se obávají návratu starých pořádků v zemi a snaží se proti takovým snahám protestovat – komunistický pohlavár Zdeněk Ondráček, takzvaná mlátička z Palachova týdne, odstoupil poté, co do ulic vyšly tisíce lidí v několika českých a moravských městech. Ti lidé se během jednoho dne svolali a zorganizovali prostřednictvím facebooku. Myslíš, že kdyby před padesáti lety existoval internet a sociální sítě, mohlo to třeba dopadnout jinak?
  
  Před padesáti lety se i obyčejný ruční psací stroj při nákupu musel hlásit policii, která se naopak dokázala bát i jedné písničky.
  Ta lacinost a nebojácnost si kousnout dnes na mediích skoro do čehokoliv – dává samozřejmě i ten pocit: A budete jako bohové.  
  Ale jak bych to neglorifikoval (tu stejnou možnost má totiž i druha strana), tak bych to ani lacině neodsuzoval. Je to fantastická možnost. Sám jsem se seznámil – právě i na dálku s řadou zajímavých lidí.

Když se ale lidi sejdou živě, je to něco jiného.
Přijal jsem pozvání na řadu akcí a demonstrací. Byl to pro nás velký zážitek – ne kvůli textům na transparentech, ale tím ovzduším toho společenství.
Něco, co my známe z atmosféry i společenství kostelního.
Dobře, že to je možné... a až bude jednou dobře – dobře že to nebude potřeba…
Čas:  „jednou jedna je jedna, snad jednou to bude víc
snad vrátí se jaro z nedohledna – zatím je venku zima – jinak nic.“